Stavěli loutkáři, stavěli divadlo ( Jiří Zahálka 2.)

V roce 1953 tehdejší místní národní výbor rozhodl, že loutkovému divadlu propůjčí prostory v přízemí bývalé továrnické vily, jejíž první patro užívala smiřická mateřská škola. Původně se počítalo, že loutkám bude stačit jídelna a s ní sousedící menší místnost. Jídelna měla sloužit jako hlediště a proscénium pro jeviště se mělo probourat ve zdi oddělující vedlejší místnost. I toto skromné řešení se loutkářům jevilo proti dosavadnímu stavu výhodné, protože by se konečně o tyto prostory nemuseli s nikým dělit. Mělo však velký zápor v tom, že do hlediště by se nevešlo ani tolik diváků jako do sálku Na Lednici a zákulisí by bylo jen o něco málo větší.

Na jaře zmíněného roku se však situace změnila. Po zrušení přídělového hospodářství se totiž v přízemí vily uvolnily dvě místnosti, v nichž dosud sídlilo zásobovací oddělení národního výboru. Loutkáři toho využili a dojednali, že budou poskytnuty loutkovému divadlu. Jídelna měla být využita pro scénu a potřebné zázemí a uvolněné místnosti po probourání zdi mezi nimi pro zřízení hlediště.  Loutkáři nelenili a za obětavé pomoci svých příznivců zejména z řad sokolů se pustili do práce. Postupovali podle projektu vypracovaného hradeckým architektem ing.  Rohlíčkem. Vlastní práce řídili stavební odborníci ze řad souboru. Bylo rozhodnuto, že jeviště bude upraveno tak, aby se na něm mohlo hrát marionetami a také loutkami voděnými zespodu. Proto musela být vyhloubena vana. Po provedení stavebních úprav (zrušení zdi v budoucím hledišti, probourání otvoru pro proscénium a vyzdění zmíněné vany) následovalo zřízení vyvýšeného hlediště – nosná kostra podlahy byla zhotovena ze dřeva a zcela nové jeviště včetně vodicích lávek bylo svařeno z kovových trubek. Stejně tak byly svařeny nosné konstrukce diváckých lavic. Všechny práce byly konány dobrovolně bez nároku na odměnu, byly jim věnovány stovky hodin. Jedině vyštukování vlastního proscénia a žlabu pro zakrytí nosné traverzy na místě původní zdi v hledišti bylo svěřeno najatým odborníkům. V sousední místnosti, která sloužila jako dílna, sklad a také jako šatna, byly zřízeny skříně pro loutky. Na dekorace zde nebylo místo, a tak jejich sklad byl umístěn až ve druhém patře budovy v podkroví. Mezitím se pracovalo na přípravě světelné jevištní techniky včetně nové ústředny, také dobrovolně. Když bylo vymalováno, byl do hlediště přemístěn parádní lustr, který dosud sloužil v bývalé jídelně. Tu ostatně doposud připomíná štukovaný barevný strop v nynějším zákulisí. Všechny práce probíhaly velmi rychle, a tak už na podzim mohli být pozváni diváci na zkušební představení. Slavnostní zahájení divadelního provozu se uskutečnilo na jaře příštího roku (1954).

Tím však práce na divadélku zdaleka nekončily. Za několik málo let se v původní podlaze hlediště projevily důsledky špatné izolace budovy – dřevo bylo napadeno houbou. Bylo nutno přistoupit k rozebrání zvýšeného hlediště, jakož i postižené podlahy a následně k vynošení zásypového materiálu. Po řízeném vypálení zdiva a po důkladné izolaci vzniklé „vany“ ji bylo možno zasypat „zdravým“ materiálem a zřídit podlahu novou. Konstrukce svažujícího se hlediště byla však svařena z kovových trubek. (Pro zajímavost uvádím, že v době jejich nedostatku jsme si je museli „vydělat“ mimořádným maňáskovým představením pro děti zaměstnanců továrny budující plynovody po celé východní Evropě sídlící v Rosicích u Chrasti). Když už bylo divadlo rozkopáno, využili jsme toho k úpravě vany pod jevištěm. Ukázalo se, že je zbytečně hluboká a poměrně úzká, a tak byla trochu rozšířena a vzniklý materiál byl použit ke snížení její hloubky. Práce znovu proběhly dobrovolně a velmi rychle, takže se na podzim roku 1963 mohlo opět hrát.

Na několik let byl od zedničení a s tím souvisejících prací pokoj, ne však natrvalo. V polovině  70. let v budově byly provedeny velké stavební úpravy. Ty směřovaly k tomu, aby divadlo v přízemí a speciální škola v prvním patře měly samostatné vchody. Dosud se do nich totiž vcházelo pouze jedním, umístěným nad schody z boku budovy. Odtud se procházelo chodbou vedoucí v místech dnešní dílny a šatny, předsíňky před halou, záchodů a kuchyňky. Po schůdcích se sešlo do příčné chodbičky ústící pod schodištěm naproti vstupním dveřím do hlediště. Při úpravách byl pro speciální školu zřízen nový vchod a na něj navazující nové schodiště.

Do loutkového divadla se  vstupovalo druhým nově zřízeným vchodem z terasy.  V místech původní chodby vznikl prostor pro šatnu včetně koutku pro knihovnu a proti němu pro kapacitně vyhovující toalety (dosud byl k dispozici pouze dvoukabinkový záchod bez předsíňky v chodbě pod schodištěm). Před dveřmi do haly navíc vznikla dvoudílná předsíň s návazností na šatnu. Zrušení chodbičky k bývalému schodišti a jeho oddělení zdí pak umožnilo vznik předsálí před hledištěm. Stavební úpravy se však dotkly také dalších prostor sloužících našemu divadlu. Místnost zvaná dílna byla rozšířena a získala nový vchod, byl zřízen záchod a hlavně na halu navazující kuchyňka. Pro provoz divadla však bylo nejdůležitější připojení prostorné místnosti pro uskladnění dekorací. Už tedy nebylo nutno třeba jen pro nějakou drobnost běhat až do podkroví. Nový sklad byl značně vysoký, takže v jeho horní části bylo možno zřídit galerku pro různé věci a také koutek pro umístění dalších loutek.

Zatímco stavební práce byly prováděny v režii města jako majitele budovy, vnitřní úpravy nově získaných prostor konali loutkáři opět svépomocí.

Zvláštní odstavec v popisu prací věnuji historii haly. Ta totiž původně v užívání loutkářů nebyla, dostala se do něho až v r. 1975. Při budování divadla do ní sice byly z požárních důvodů svedeny schody, ale průchod přes ni měl být možný jen v případě nebezpečí. Hala totiž sloužila družině mládeže. S její vedoucí však bylo dojednáno, že halu bude možno užívat k odkládání kabátů jako šatnu.  Teprve po odstěhování družiny byla hala dána loutkářům plně k dispozici. Byla propojena s nově zřízenou kuchyňkou a vybavena barovým pultem. To už se do ní vstupovalo z nově zřízené předsíně se šatnou. Pořízený sedací nábytek umožňoval pohodlné posezení při představeních návštěvníkům a při zkouškách členům souboru. Stěny vyzdobily poloplastiky akad. malíře Luďka Vašiny.

Další odstavec popíše vývoj vytápění prostor divadla. Při jeho uvedení do provozu se v něm topilo klasickými kamny umístěnými v koutku vany pod jevištěm. Kamna byla vybavena fukarem, který otvorem v čelní zdi vháněl do hlediště teplý vzduch. To trvalo asi 10 let. Při potížích s vlhkem a následnou dřevomorkou bylo rozhodnuto, že bude zřízeno centrální vytápění s radiátory rozmístěnými v zákulisí i v hledišti. Kotel byl i nadále umístěn na dosavadním místě. Vytápění se zlepšilo, ale problémy s jeho obsluhou zůstaly. Dokud v divadle uklízela správkyně budovy, zatápění obstarala ona. Později se o to museli starat sami loutkáři. Naštěstí došlo k teplofikaci Smiřic a při tom také celé vily. Od té doby odpadlo nejen vynášení popela a příprava nového topiva, ale také radosti s každoročním úklidem uhlí do sklepa.

Zbývá se ještě zmínit o pracích z nedávné doby. V celé budově nechal její majitel městský úřad vyměnit okna a v loutkovém divadle rekonstruovat sociální zařízení. Tyto práce provedli smluvní dodavatelé, ale úklidové práce s tím spojené členové a členky souboru. A nebyli by to smiřičtí loutkáři, kdyby si nevymysleli něco navíc. Nevyužívaný kout stavebně oddělili od vlastní šatny a vzniklou místnost upravili jako dílnu s mechanismy pro práci s dřevem a kovem, které do ní přemístili z původní dílny. Ta je nyní využívána pro bezprašné práce a zejména pro počítačovou techniku.