Kde hráli naši Kašpárkové (Vzpomíná Jiří Zahálka)

Do stovky schází našim Kašpárkům už jen pět let. Píši Kašpárkům v množném čísle, protože jich za těch 95 roků bylo už víc. Hodně bylo ¬- a bohudík ještě je - také těch, kteří je i jejich dřevěné či hadrové druhy a družky oživovali. Myslím, že by se dali počítat v třímístných číslech. Jedním z nich jsem i já. A protože se mezi smiřickými loutkami pohybuji už hodně dlouho, něco o osudech jejich i celého divadélka pamatuji. Aspoň některé vzpomínky si však nechci nechat jen pro sebe.
 

V kině u Andrejsků (1926-1948)

Naproti dnešní Brožově prodejně se nachází budova, v níž býval hostinec pana Andrejska a sál, který sloužil sokolům jako tělocvična a jako biograf. V něm se hrávalo také loutkové divadlo. To v něm však nebylo postaveno napevno, ale před každým představením se muselo sestavit a po něm zase rozebrat. Vždy v neděli dopoledne se sešla parta sokolů, aby z předsálí přetlačili do sálu masívní bednu, širokou asi 4 m, hlubokou 1 ½  m a vysokou něco přes 1 metr. Předtím však z ní vybrali í uložené části, z nichž na té bedně postavili vlastní jeviště. Teprve pak začala vlastní loutkařina. Z kulis a rekvizit byly sestaveny scény, v kterých se vybraná pohádka měla odehrávat. Ty se poté nasvítily (žlabem s pouhými žárovkami, v němž se podle potřeb měnily barevné filtry, ( speciální nasvětlovadla horizontu  či jednoduché reflektorky byly pořízeny teprve později), vyzkoušel se zvuk a v krátkosti také některé náročnější výstupy loutek. Na víc nezbyl čas, protože se blížilo poledne a hned po něm zástupy nedočkavých dětí. Sluší se připomenout, že v týdnu před představením se pečlivě zkoušelo, nikoliv však na scéně, ale v předsálí na zemi, kde byl nakreslen půdorys jednotlivých scén.
Dětí se scházelo opravdu hodně, výjimkou nebyly dvou a ani třístovkové návštěvy. Malí diváci se netěšili jen na pohádky, ale také na chutné preclíky, které v tehdejším průjezdu prodával pan Andrejsek. Zvláště natěšeni přicházeli na každoroční mikulášská představení. Dopoledne před ním přinášeli rodiče pro své děti nadepsané dárky, které po odpoledním představení Mikuláš s andělem a čertem rozdával dětem. Zkrátka nepřišly ani ty (a nebylo jich v tehdejší době málo), které žádné nedostaly. Na ty pamatovaly sokolky, které pro ně připravily sáčky s napečeným cukrovím a jinými dobrotami.
(Na vysvětlenou: O sokolech a sokolkách jsem se zmínil proto, že až do roku 1949 patřilo loutkové divadlo smiřické sokolské jednotě. Za okupace, kdy byl Sokol zakázán, bylo sice formálně převedeno pod místní školu, ale to na složení souboru nemělo vliv. O této etapě podrobněji psal v nedávno přetisknutém článku pan Milan Plšek.)
 

V Šulcově hostinci Na Lednici (1949-1953)

Pro neshody se správcem kina, které promítalo každé nedělní odpoledne, takže na loutky nezbýval čas, se divadélko přestěhovalo do sálku hostince, jehož nájemcem byl tehdy pan Šulc. Dotyčná budova se dodnes nachází nad závorami pod „Pácalťákem“ a chodilo se do ní po schodech, po nichž vede nejkratší cesta na hřbitov. Hostinský sálek byl velmi malý, ale byl jen „náš“. Výše zmíněná bedna tvořící základnu scény se tam sotva vešla, ale co hlavního: nemusela se představení co představení stěhovat a mohlo se na ní zkoušet kdykoliv. Míst pro diváky bylo sice podstatně méně, ale nic nebránilo, aby se hra podle potřeby zopakovala. Třebaže divadlo teď bylo trochu „z ruky“, dětí i dospělých stále chodilo dost. Soubor se však dost omladil, starší bratry nahradili mladší a také sokolský dorost – většinou studenti. Dvě hry si s námi zahrál i známý smiřický rodák Luděk Munzar.
Pamatuji se, že stejně, jako se těšily oblibě preclíky u Andrejsků, u Šulců chutnaly dětem i loutkářům slané tyčky dodávané čerstvě upečené pekařem Vágnerem z Holohlav. (Ten je později dodával i do nového působiště našeho divadla ve vile.)  Ze vzpomínek na tuto éru divadélka vybírám připomenutí večerů pro dospělé diváky, jejichž tradice měla základ v původním působišti, kde se konaly každoročně.|Hojně navštěvovány byly už tam a nejinak tomu bylo i Na Lednici. Jeden rok jsme dokonce museli přidat dvě reprízy. Jejich pořad tvořily ukázky z některých pohádek, ale hlavně různé anekdotické skeče pro dospělé a také výstupy varietních loutek (včetně ještě dnes populárního stříkajícího slona).
Ale vše dobré má bohužel konec. Sálek každoročně na podzim začal sloužit ubytování sezónních dělníků z cukrovarské kampaně a ty se postupně prodlužovaly až do Vánoc. Ke cti ubytovaných nutno uvést, že loutek ani jejich příslušenství se nikdy ani nedotkli, ale loutkáři do sálu s věcmi nocležníků neměli přístup, takže po hlavní část sezony se nehrálo. A tak se hledalo řešení.
 

Konečně ve svém (od r. 1953)

To se naskytlo po zrušení přídělového hospodářství. S ním byl spojen konec zásobovacího oddělení tehdejšího místního národního výboru (MNV) sídlícího ve vile, která byla roku 1945 zabavena továrníku Malburgovi, jenž byl jako Němec z ČSR odsunut. Loutkové divadlo mělo ve Smiřicích dobrou pověst a také dosti příznivců. Ti byli nejen na ředitelství státního statku, pod jehož odborovou organizaci od roku 1950 divadlo patřilo, ale také přímo na MNV. A tak bylo rozhodnuto, že uvolněné místnosti a také s nimi sousedící bývalá jídelna, v níž byly dosud uskladněny sbírky místního muzea, budou poskytnuty loutkovému divadlu. Vlastnímu stěhování však předcházely rozsáhlé práce na přestavbě přidělených místností. Situace byla komplikována skutečností, že divadlo nedisponovalo potřebnými finančními prostředky. Dosud hospodařilo soběstačně. Skromné úspory, jež se mu podařilo našetřit ze vstupného, byly znehodnoceny měnovou reformou a v nastalé situaci nemohlo počítat s nějakou finanční podporou. Proto muselo veškeré práce organizovat svépomocí a pokud potřebovalo nějaký materiál, muselo spoléhat na nějaký už nepotřebný anebo na někým darovaný.
Vlastní budování si zaslouží zvláštní kapitolu, teď budu pouze konstatovat, že skončilo úspěšně a že stěhování mohlo proběhnout. Už dvakrát jsem se zmínil o bedně jako základně loutkové scény a zmíním se o ní znovu, tentokrát už naposled. V novém působišti se už nemohla uplatnit, ale rozloučení s ní proběhlo důstojně. Dříve než byla rozebrána, ještě třikrát se na ní hrálo. Poprvé to bylo na terase před nynějším vchodem do divadla. Představení bylo určeno pro dospělé: ukázky z Lucerny, varietní loutky a k tomu nějaké vtipné výstupy. Po představení v zahradním pavilonku hrála dechovka a v zahradě se tančilo. Pro velký úspěch se večer opakoval. A kdy se na ní hrálo potřetí? Na jednom ze zmíněných představení byli přítomni diváci z nedaleké Skalice a slovo dalo slovo, jednu z příštích sobot pro bednu přijel traktor a převezl ji do skalického hostince. Tamním představením se s ní smiřičtí loutkáři definitivně rozloučili.  Od podzimu 1953 zkušebně  a od jara 1954 (od slavnostní premiéry Kainarovy Zlatovlásky) „naostro“ začali hrát v novém.

Divácké návštěvy v novém divadle

Slavnostní premiérou v novém působišti byla Kainarova Zlatovláska. Byl o ni velký zájem, a tak jsme ji museli několikrát opakovat, stejně jako její večerní představení pro dospělé. Návštěvy zůstaly velké i na dalších hrách, proto jsme začali hrát v neděli odpoledne dvakrát. To se ustálilo i v dalších létech, zvláště když jsme do našeho divadélka začali svážet děti ze širokého okolí. Využívali jsme k tomu závodní autobus vlastněný státním statkem, ale i „státní“ autobus, který přes neděli parkoval ve Smiřicích u domu jeho řidiče pana Peciny. Pamatuji se, jak můj otec, který byl od založení divadla jeho principálem, postupně vytvořil svozový scénář. Asi 10 dnů před plánovaným představením rozesílal do místních rozhlasů, škol a mateřských školek plakátek s oznámením, kdy do dotyčné obce přijede autobus. V neděli jsme doma vždy museli mít brzký oběd, aby po něm stihl kolem půl jedné nastoupit do autobusu a postupně objet zařazené vesnice, tam čekajícím prodal jednotnou vstupenku do autobusu i na představení – stála 10 Kč. Po půl druhé se 60 až 80 dětí či dospělých přesunulo do divadla na první představení. Asi v půl třetí vyjel autobus na druhou trasu sesbírat další diváky. Když s nimi přijel „před vilu“, zpravidla už na něj čekali diváci z prvního svozu. Když se cestující vyměnili, rozvezl ty první a vrátil se pro druhé. Příští nebo přespříští neděli se to opakovalo. Svozové plány zahrnovaly kolem 25 vesnic z dosti širokého okolí. Pro loutkářský soubor to mělo výhodu, že nacvičenou hru mohl několikrát opakovat a mezitím mít dost času na přípravu další.

Nová scéna měla výhodu, že se na ní mohlo hrát jednak závěsnými marionetami, jednak loutkami voděnými zespoda. Toho jsme záhy začali využívat především pro maňásková představení. Prvním, ale také nejpopulárnějším byla dramatizace Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. Poprvé jsme ji sehráli v roce 1959 a hned jsme s ní slavili soutěžní úspěch – 2. místo na ústřední přehlídce  dětských a mládežnických souborů v Praze. Za mé režie v ní tehdy kromě mne  herecky účinkovali Jan a Jaruš Suchánkovi (rodiče dnešního principála), Zdeněk Trmal a Vlasta Zahálková. Později se do hry zapojili také Láďa Bureš a harmonikář Milan Jaška. 

Od té doby jsme s ní vystupovali na různých slavnostech, v tehdejších pionýrských táborech, na mikulášských besídkách a jednou jsme ji jako instruktážní představení předvedli účastníkům krajského loutkářského školení. Zvláštní zmínku však zaslouží její zařazení do odpoledního programu při našem čtyřtýdenním zájezdu do Itálie na počátku roku 1962. Když jsme byli uvedeni do divadla v Modeně, žasli jsme, kde mají naše „pimprlátka“ (večer v Generálské operce také plošná) vystupovat. Hlediště s několika balkony a galeriemi bylo totiž o dost větší, než jaká měla největší pražská operní divadla Národní či Smetanovo. Když jsem se však při zkoušce byl podívat až z nejvyšší galerie, při náležitém osvětlení bylo Pejska i Kočičku krásně vidět. A ještě jedna vzpomínka se k tomuto představení vztahuje: na to, jak se o přestávce děti v přeplněném sále bavily. Ty, které seděly ve vyšších lóžích, si krátily čas zapalováním našich letáčkových programů a jejich házením do přízemí.
Ale i „česká“ představení poskytla řadu příhod. Třeba když jsme jednou přijeli hrát dětem ze statkové farmy do Hajnice nade Dvorem Králové, zjistili jsme, že nemáme loutky. Nezbylo než se pro ně autobusem vrátit. Skoro dvě hodiny čekání však shromážděným dětem nevadily, postarali se o to improvizovanou zábavou naši herci a s harmonikou Milan Jaška.
Pejsek a Kočička baví děti doposud, pokaždé patří k nejnavštěvovanějším představením a v počtu našich uvedení je asi nic nepředstihne. Loutky jsme už dvakrát měnili, ale scéna je původní.