HISTORIE

Co se můžeme dozvědět ze souborové kroniky:  

1884 nebo 1885 - pořádal zpěvácký spolek Hanka výlet do Sendražic. Tam mladý smiřický učitel K. Štěrba a malíř pokojů J. Janko zahráli bramborové divadélko. Kronikář smiřického LD to považuje za první impulz k založení LD ve Smiřicích. 

Soubor loutek vyrobených p. Františkem Cihlem. S nimi se hrálo od založení divadla do roku 1931. 

1926 - loutkářský odbor Sokola hrou Kašpárek v podsvětí zahájil 17. ledna na vypůjčeném Alšově divadélku, představení ve sborovně Sokola v předsálí kina , 13 představení.
Zakladatelem, vedoucím a režisérem učitel byl P. Zahálka (1902-1986).
Od roku 1931 se hrálo v tělocvičně Sokola, v níž sídlilo také sokolské kino, tím omezena četnost představení.  Na každé nedělní představení se před promítací plátno instalovala skládací jevištní konstrukce a po představení se zase musela uklidit. Hrálo se 50 cm marionetami na drátě. První hrou byl Oldřich a Božena.
1931 - 1932 - sehráno 6 představení
1932  - pořízeno také maňáskové jeviště a sehrána na něm hra Princezna Čárypíše.
1932 - 1933 - sehráno 15 představení, mezi nimi kabaretní pro dospělé, které založilo oblíbenou tradici    
1934 - zájezdy do České Skalice a Předměřic, loutkáři se zúčastnili odborného kurzu v Jaroměři, v roce 12 představení, poprvé uvedena úspěšná varietní loutka Vincek-houslista
1935 - Doktor Faust (J. Veselý, použita předehra B. Smetany), 11 představení.
1936 - splacen dluh za pořízení konstrukce z roku 1931, loutková výstava  ve Smiřicích, 9 představení.
1937 - Strakonický dudák, zájezd do Vlkova oživil tamní loutkářský soubor, 13 představení.
1938 - Lucerna, další výstava,  vánoční nadílka zvláště dětem vyhnaným z pohraničí. Do souboru vstoupil po záboru pohraničí Antonín Šimek, do zabrání Sudet vedoucí LD v Trutnově  (dříve ve Smiřicích  uvedeny jeho dramatizace Psohlavců a Lešetínského kováře), 12 představení, průměrná návštěva  237 diváků.
1939 - Sokol věnoval LD škole z obavy před konfiskací okupačními úřady, zde do 1945. Pásový posun scény při otevřené oponě. 100. představení.
1940 - 12 představení.
1941 - 4 představení.
1942 - 3 představení, omezení činnosti cenzurou.
1943 - mladí členové založili Mladou scénu,  ved. Milan Obst (později známý teatrolog), členy nuceně nasazení studenti, nacvičili Kvapilovu Princeznu Pampelišku. Celkem 9 představení.
1944 - 5 představení, zákaz dalších.
1945 - 1 představení.
 

Po osvobození 1945 zahájilo představení Míček Flíček, téhož roku 5x,
1946 - 6 představení.
1947 - 5 představení,  činnost LD stále více omezována biografem.

Na Lednici, zleva: J. Zahálka, Zd. Volák, Zd. Kudrová, J. Junek, L. Černý, ?, J. Čeněk, J. Stříbrný

1948 - LD se přestěhovalo do hostince Na Lednici, v jehož malém sálku mohlo být jeviště poprvé postaveno nastálo, O kočičce a pejskovi (J. Široký), do souboru vstoupili mladí členové ze sokolského dorostu, většinou studenti, 12 představení.

1949 - se souborem mladých si zahrál tehdejší student  Luděk Munzar. Velký úspěch měl Večer dobré nálady pro dospělé, byl několikrát opakován.  Loutky na drátech nahrazeny marionetami na nitích od sochaře Šedivého z Prahy, později  též od řezbáře Jiráska z Červeného Kostelce.9 představení.

1950 - LD převedeno ze sokolské jednoty pod ZV ROH Státního statku Smiřice, později pod jím zřízený závodní klub pojmenovaný  Družba.
1951 - dětská soutěž o nejlepší kresbu s motivem LD. 13 představení.
1952 - 15 představení, mj. Sůl nad zlato, Broučci.

1953 - Večer dobré nálady,  uveden  v souvislosti se stěhováním také v zahradě býv. Malburgovy vily a  opakován též ve Skalici. LD přestěhováno do svého od té doby stálého sídla v budově, jejíž 1. patro patřilo mateřské škole. Na svépomocí zřízeném sále s jevištěm sehráno zahajovací představení Kašpárkův první krok do života (F. Čech). Nové prostory přidělil loutkovému divadlu místní národní výbor v místnostech, jež do zrušení přídělového hospodářství sloužily jeho zásobovacímu oddělení. Architektonickou podobu hledišti dal hradecký architekt  ing. V. Rohlíček.Jeviště  bylo instalováno v bývalé jídelně továrnické vily, v níž dosud byly uloženy sbírky místního muzea. V místnostech k ní přilehlých a v podkroví byly zřízeny sklady a dílna. Jako vstup sloužily společně divadlu i mateřské škole nevyhřívané chodby a schodiště. Tam byly umístěny i pokladna a šatnička. Všechny práce s tím spojené byly konány bezplatně a téměř zdarma byl pořizován také materiál. Nevelká částka, kterou si loutkáři ze svých představení nastřádali, byly znehodnoceny peněžní reformou. Představitelé obce poskytli divadlu prostory  k užívání  bezplatně. Teprve po dokončení hlavních prací a po zahájení provozu se podařilo získat podporu od Odborového svazu zaměstnanců v zemědělství, z ní byly pořízeny nové loutky (výtvarník Král) a základní sada dekorací z tehdejšího n.p. Výstavnictví. Na provoz divadlu přispíval i ZV ROH Státního statku Smiřice.

1954 - ke slavnostnímu  zahájení uvedena Zlatovláska (Kainar), režie ved. souboru  Petr Zahálka, 13 repríz. V tomto roce 11 premiér, účast  v soutěži LUT, 25 představení.

1955 - úspěchy v soutěžích, ocenění ONV za obětavou práci Petru Zahálkovi a Janu Pacákovi, Lucerna nacvičena za režie ing. Vladimíra Hájka jako jeho  absolventské představení dálkového režisérského kurzu, Za rok 29 představení, mezi nimi jubilejní 400.

1956 - řada společenských uznání, účast na národní přehlídce  v Ústí nad Labem  s Mistrem Pletichou (maňásková fraška), absolventské představení  Jiřího Zahálky.  Vyrobena speciální otočná konstrukce umožňující plynulý přechod mezi třemi scénami . Scénické návrhy Jana Dvořáka realizovali zejména Slavoj Lochman, Josef Kňourek a Mirek Pácalt. Hudbu Otty Rödla živě hrál orchestřík řízený Františkem Čertnerem. Dlouholetý člen souboru Josef Junek natočil o práci souboru amatérský film. Za rok 26 představení.
50. - 70. léta - četné zájezdy do míst farem smiřického státního statku (Sedloňov, Deštné, Choustníkovo Hradiště, Hajnice aj.), do pionýrských táborů (Dlouhé Rzy, Pecka, Maršov, Dolní Malá Úpa, Dachova aj.) , na různé slavnosti (Ležáky, Hradec Králové), na podnikové vánoční či jiné besídky pro děti apodobně. Častá byla vystoupení na různých soutěžích. Na smiřická představení naopak pořádány svozy dětí ze širokého okolí (zapojeno asi 30 obcí), to umožnilo značný počet repríz, hrála se 2 představení za nedělní odpoledne. Svozy organizoval Petr Zahálka, nevelký poplatek uhradil jak náklady na autobus, tak vstupné. Loutkáři se na poslední cestě rozloučili se zakládajícím členem řídícím učitelem Janem Pacákem, jenž dlouhá léta dával loutkovým hrdinům hlas a psal také jejich kroniku.
1958 - Čertův mlýn (výpravu podle knižních návrhů namaloval JUDr. Nebeský, který pravidelně vytvářel také obrazové plakáty). Členové souboru pracují v  poradních sborech pro loutkové divadlo (Petr Zahálka v okresním, Jiří Zahálka a později Jan Suchánek v krajském).

    Po soutěžním představení v Praze 1959, zleva: J. Suchánek, Zd. Trmal, Vl. Zahálková, J. Pikola (vzadu), J. Suchánková, J. Zahálka, J. Svatoň  

     Na výletě, zleva: V. a J. Láškovi, P. Zahálka, M. a K. Šípovi, J. Pikola, J. a J. Suchánkovi, J. Svatoň (vzadu), Zd. Trmal, Vl. Zahálková                                                                                               

1959 - Povídání o Pejskovi a Kočičce (Čapek, Kaliba), r. J. Zahálka, oceněno v ústředním kole STM v Praze. Dlouholetý člen souboru lékárník PhMr Jiří Stříbrný ( staral se také o zvuk a scénickou hudbu a po J.Pacákovi psal kroniku) se věnuje pionýrskému loutkářskému kroužku. Uvedeno 7 her ve 34 představeních.

1960 -  kolektiv mladších členů LD nacvičil  Krále Abecedu  (Lamkovi) plošnými loutkami, r. J. Zahálka,  návrh na plošné loutky Zdeněk Juřena, hudba Milan Jaška, úspěšná účast  na LCH a na národní přehlídce dětských a mládežnických souborů v Opavě, v doprovodném programu Jiráskova Hronova sehráno Vyprávění o Pejskovi a Kočičce, řada diplomů. Sehráno 40 představení 7 různých her.

  Generálská operka                                    Dětský kroužek: Věra Lášková (Dlabalová),  Věra Novotná (Kylarová)
                                                                                         

1961 - plošnými loutkami provedená Generálská operka (Bezděk-Rödl) byla na LCH nejúspěšnější  inscenací, režie Vl. Hájek, výprava Dr. Eduard Nebeský, vlastní orchestřík řídil Milan Jaška (klavír). LD navštívily oficiální zahraniční návštěvy z Orenburgu (SSSR), francouzské KS. Sehráno 32 představení.

1961 -  Pod vedením PhMr Jiřího Stříbrného začal se scházet dětský loutkářský kroužek, nacvičil několik maňáskových hříček ( 2 obrázky vlevo ).

1962  - čtyřtýdenní zájezd do Itálie (Generálská operka, OPejskovi a Kočičce). Hrálo se v severoitalských městech Regio d ´Emilia, Modeně (divadlo pro několik set diváků, větší než Národní divadlo), Bologni, Raveně a v klubech v okolí těchto měst. Spolúčastníkem byl pražský sólový loutkář ak. sochař Bohumil Koubek a 3členný soubor Tvrdkova luminiscenčního divadla. Sehráno 38 představení.
 

1962 - Na podzim konána ve Dvoraně výstava  v historii souboru již tradiční.

1963-  provedeny úpravy vany pod jevištěm, vodičské konstrukce a proscéniového prostoru.

1964 - přivítán stotisící návštěvník. Absolventské režisérské představení Jana Suchánka Křížem krážem (Lamkovi) bylo nejúspěšnějším představením na LCH. Návrh scény  a loutek ak. malíř Jiří Škopek , spodové loutky na hůlkách, živý herec Vlad. Hájek, hudba Milan Jaška, který řídil  vlastní živý orchestr. Zejména za toto představení soubor získal čestné uznání ministerstva kultury. Sehráno 18 představení.

1967 - Královna Koloběžka (Werich, Pehr), plošné loutky, režie Vl. Hájek. Znovu na LCH. Sehráno 21 představení.
1968 - na LCH Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě (J. Cita) v úpravě a režii J. Zahálky. Hudba Milan Jaška, spodové loutky. Sehráno 13 představení.
1969 - v prostorách LD  krajský loutkářský aktiv, vystoupil na něm soubor C ze Svitav se Zlatovláskou (úprava Karel Šefrna). .
1970 - znovu nacvičena Generálská operka pro vystoupení na divadelním festivalu v Kutné Hoře, hrána i doma.
1971 - Vedoucí LD Petr Zahálka oceněn Zlatým odznakem Jos. Skupy       
1972 - nové moderní  loutky z Únanova, sehráno 7 her ve 40 představeních.
1973 - další nové loutky, soubor členem SČDO-SAL, společenské ocenění zasloužilých členů, finanční dary na modernizaci.
1973 - založen dětský loutkářský kroužek, ved. M. Burešová.
1974 -Tři zlaté vlasy děda Vševěda (Zd.Skořepa), účast na Kopeckého Libčanech , v soutěžích.

1975 -nové rekonstrukční práce v předsálí (v hale, kterou po družině mládeže dostalo LD k užívání), přemístěna do něj pokladna a postaven pult k prodeji občerstvení, zřízeny nové WC a šatna. Do divadla se vstupuje samostatným vchodem. K 700. výročí Smiřic čestné uznání rady MěNV, k 30. výročí osvobození ČR ministerstva kultury za dlouhodobou záslužnou činnost v oblasti kultury. Dlouholetý divadelní ochotník a loutkář (mluvič mnoha rolí) František Dušek oceněn zlatým odznakem SČDO.

Plakátky ručně malované JUDr Eduardem Nebeským v 60. létech

1978 - na repertoáru V. Cinybulk: Hračky na cestách, Skupa-Wenig: Jenda mezi broučky, Gernětová-Gurevičová: Kačátko, Malík: Míček Flíček, Svatoň: Sůl nad zlato, Langer: Kašpárek ve městě lhářů.

1982-1998 - ved. LS Slav. Lochman.
1983 - V. Provazníková: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, marionety, r. Vl.Hájek. Okresní loutkářská přehlídka  ve Smiřicích, hrálo se v LD, ve Dvoraně a v kině.

1988 - zřizovatelem LD se místo ZV ROH St.statku stává Městské kulturní středisko ve Smiřicích
1994 - obnovena zvuková aparatura
1996 - v prologu ke hře Kašpárek v pekle (Jiří Žáček, r. J. Zahálka, výprava Slávek Pelant) vystoupil živý Kašpáreki v podání režisérova vnuka Michala Zahálky. Od tohoto představení se vytvořila tradice uvádění každého představení živým Kašpárkem. V roli Kašpárka se po Michalovi postupně vystřídaly další děti: Míša Košková, Nikolka Motyčková, Filip Menger, Honzíkové Suchánek a Kočí. Tradicí se stalo i společné zpívání nějaké písničky mající vztah ke hře před představením. Vede ho stejně jako dialog s Kašpárkem a vybírání dětských kreseb Jiří Zahálka.
1998 - vedoucím LS se místo Slavoje Lochmana stává Tomáš Zemek.
2000 - osazeno a zprovozněno bezpečnostní osvětlení.
2001 - 2004 působí pod vedením Jiřího Zahálky, později také Jaroslavy Suchánkové a Jaromíra Sladkého dětský soubor. Zúčastnil se přehlídek a několika představení v hradeckých školách pro hendikepované děti. 
2001 - oslavy 75 let nepřetržité činnosti LD.

2002 - Kačátko, dětský soubor za režie J. Zahálky. Účast na  krajské loutkářské přehlídce (KLP) v Hradci Králové.Z jeho iniciativy sehráno představení ve prospěch pražské Říše loutek postižené velkou povodní. Sehráno celkem 12 představení
2003 -O. Syrovátka: Zatoulané písmenko, dět.soubor, úprava a režie Jiří Zahálka, hudba,  Vít. Špičan. Účast na KLP  v Hradci Králové .
do sálu zavedeno větrání řízené vzduchotechnickou jednotkou.
2004 - O Dudáskovi, DS, úprava příběhů z Večerníčku a režie J. Zahálka. Uvedeno na přehlídce  Libčany Matěje Kopeckého. Premiéra hry J.Žáčka Kašpárek a ježibaba, režie Jaromír Sladký, návrh scény Slávek Pelant.Předvánoční představení Vánoce u Pejska a Kočičky se společným zpíváním koled.

2006 - pořízeny bezdrátové mikroporty pro mluviče. Po dlouhé době nově nacvičena Skořepova pohádka Čertův mlýn (r. J. Zahálka).
 

2006 - 80 let loutkové scény - za tu dobu bylo sehráno 1131 představení, jež zhlédlo 167 157 diváků.
2007 - nejvíce dětí přišlo na 2 představení hry Jenda mezi broučky (r. J. Sladký): 170.
2009 - bylo sehráno mimořádné představení Kašpárek v pekle pro zájezd dospělých a dětí z Pržna u Frýdku-Místku, velký úspěch.
2010 - Perníková chaloupka sehrána na přehlídce Boučkova Jaroměř a Kačátko pro děti ve Speciální škole v Hradci Králové, téhož dne mimořádné představení pro smiřickou a holohlavskou mateřskou školu.
2011 - premiéra hry Jiřího Zahálky Kašpárek a drak ( režie Jar. Sladký ) k 85. výročí loutkového divadla. Místo velkých oslav vzpomenuto památky zemřelých loutkářů Zdeňka Trmala a Marie Pourové, kteří se na přípravě hry podíleli ( Zd. Trmal zhotovením draka, MP jeho hlasovou interpretací).
Na jaře zemřel i druhý smiřický principál Slavoj Lochman.
Během léta provedena rekonstrukce hlediště a předsálí ( nové tapetování, různé zednické a truhlářské práce ). V roce sehráno 10 představení
2012 - znovu účast na Boučkově Jaroměři se hrou Vodníkova Hanička. Po skončení sezony sehrána pro dospělé pohádka Kašpárek v pekle, nečekaných 90 diváků nešetřilo chválou. Stejně tak o týden později (obě koncem května) loutkáři a další lidé z Dolní Kalné. Sehráno 12 představení 7 různých her, mezi nimi i loutkové varieté spojené s exkurzí pro děti z mateřské školy.

Květen 2012 po představení Kašpárek v pekle pro dospělé

Významní členové souboru v minulosti

  Ladislav Bureš působil v souboru jako hlasový představitel řady pohádkových postav v letech 60. a 70. První jeho rolí byl generál Lineál a Králi Abecedovi. V tomto představ.ní vystoupil  roku 1961 na přehlídkách v Loutkářské Chrudimi a v Opavě. Jako výborný zpěvák se uplatnil i v Generálské operce jako představitel jedné z hlavních rolí Filípka, a to znovu i v Chrudimi a na následném zájezdu v Itálii. Protože měl zkušenost i z ochotnické činohry, velmi dobře si poradil s živou rolí v Kuťáskovi a Kutilce. V ní mnohokrát vystoupil na zájezdech, ale také na instruktážních seminářích o maňáskovém divadle.   Byl také členem souborového orchestříku vedeného Milanem Jaškou a jako zpěvák se účastnil četných souborových zábav. 

Ladislav Černý  Loutkové divadlo hrál jako učitel už ve svém působišti v Lejšovce a po přestěhování do Smiřic v r.1946 se občas ( byl totiž také velmi aktivním  cvičitelem v Sokole a později trenérem fotbalových žáků) zapojil  také jako mluvič  některých loutkových postav. Se svým měkkým, spíše lyrickým hlasem byl obsazován do role princů, například v Popelce.

František Dušek Byl dlouholetým divadelním ochotníkem ve smiřickém Jiráskovi. S jaroměřským souborem Vrchlický vystoupil také na Jiráskově Hronově. Vedle toho byl v létech 40. až 80. jedním z nejpilnějších členů loutkářského souboru. Dal hlas desítkám nejrůznějších mužských či zvířecích postav. Se souborem se zúčastnil 4 vystoupení na Loutkářských Chrudimích a také zájezdu do Itálie (zpívaná role Generála v Generálské operce). Aktivně se účastnil budování stálého divadla. Za jeho ochotnickou činnost ho Svaz divadelních ochotníků vyznamenal zlatým odznakem.

Vladimír Hájek  Mezi loutkáře přišel v době, kdy ještě působil v místní divadelní jednotě Jirásek začátkem 50. let. Po ukončení její činnosti se loutkovému divadlu věnoval výlučně. Uplatňoval se jako režisér, výtvarník (k tomu měl jako architekt velmi blízko), mluvič a v některých hrách (Křížem krážem, Zatoulané písmenko) i jako živý herec. Disponoval kultivovaným znělým hlasem, který byl navíc vytrénován desítkami rolí v ochotnické činohře, a tak dokázal přesvědčivě vyjádřit charakter nejrůznějších postav. K tomu měl výrazné múzické nadání a pěvecké schopnosti, které uplatnil v řadě inscenací. Roku 1955 měla premiéru jím režírovaná úprava Jiráskovy Lucerny, která byla i jeho úspěšným absolventským představením dvouletého dálkového režijního kurzu (lektor František Tvrdek). Současně v ní hlasem oživil Mlynáře. K této inscenaci vytvořil také návrh scény. Režíroval řadu většinou klasických pohádek, mezi nimi také Kvapilovu Princeznu Pampelišku, kterou na smiřickém loutkovém divadle poprvé inscenoval roku 1943 se souborem Mladá scéna, tvořeným za okupace mladými lidmi, jimž bylo znemožněno studium. Jeho vrcholným režijním počinem byla inscenace Generálské operky, která měla nebývalý úspěch při dvojím uvedení na Loutkářské Chrudimi v r. 1961 i na 19 zájezdových představeních v severní Itálii. O 3 roky později se jako živý Sklář Ondra zasloužil o mimořádný chrudimský úspěch premiéry hry Lamkových Křížem krážem (režie Jan Suchánek). Na chrudimské přehlídce vystoupil jako Pejsek ve hře Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě (režie Jiří Zahálka) a jako režisér Werichovy Královny Koloběžky I. Vedle herecké a režijní činnosti se účastnil také různých stavebních i jiných prací. Se svými housličkami nechyběl při žádném souborovém posezení.

(Podrobný popis jeho ochotnické divadelní činnosti je uveden v databázi amatérského divadla)

Milan Jaška   K loutkovému divadlu se dostal roku 1960 při nacvičování hry Král Abeceda jako hudebník (hrál na harmoniku a klavír). Jeho rytmický doprovod pomohl zvýraznit pohybové přeskupování písmenek ve hře. Následovala instrumentace hudby Otto Rödla ke Generálské operce a řízení menšího orchestříku při zkouškách a při představeních, mj. též na Loutkářské Chrudimi r.1961. Po velkém úspěchu na ní doprovázel na klavifon i představení na měsíčním turné po severní Itálii. Sám složil hudbu a opět řídil orchestřík při inscenaci Křížem krážem a znovu přispěl k jejímu velkému úspěchu na Loutkářské Chrudimi. Na mnoha zájezdových představeních doprovázel maňáskové představení Kuťáska a Kutilky, a to i při instruktážních seminářích k využití hudby při loutkovém představení. Až do svého onemocnění zajišťoval hudební doprovod k mnoha dalším inscenacím. Byl i duší orchestříku (klavír či harmonika, housle, kytara, bicí) při různých souborových setkáních. V posledních svých létech se již sice představení neúčastnil, ale mezi loutkáře až do r. 1996 občas docházel.

Josef Junek V divadle působil s přestávkami od 30. do 50.let, a to na všech jeho působištích. Při svém loutkaření uplatňoval své všestranné kutilství. To rozvíjel i v několika dalších oborech, s nimiž své loutkaření střídal. Jako autodopravce a automechanik měl blízko k technickému konstruktérství. Například za války se chránil před vypínáním elektřiny zkonstruováním vysokého stožáru s vrtulí pohánějící vlastní dynamo. V počátcích televizního vysílání na stožár  místo vrtule umístil jako první ve městě televizní anténu a umožnil u sebe sledovat televizní počátky mnoha Smiřičákům. Jako jeden z prvních se věnoval vodnímu motorismu na vlastnoručně vyrobeném člunu. Zkontruoval ve své dílně funkční modely několika parních strojů. Na svém dvorečku postavil obrovské voliéry, v nichž choval různé ptáky. Ke konci života si pořídil menší varhany a platil si učitele hry na tento nástroj. V loutkovém divadle, vedle toho, že byl výborným vodičem, zkonstruoval několik varietních loutek, mezi nimi oblíbeného Vincka, který pomocí důmyslného systému nití dovedl přehazovat kouli z hlavy na obě ruce či nohy, z ruky do ruky, z nohy na nohu, hlavou si ji nadhazovat, a to i v poloze "holubička" či vleže. Významně se podílel hlavně na kovopracích při budování stálé scény. V 50. letech natočil dokumentární film o smiřickém loutkovém divadle, ten se občas promítá.

Josef Kňourek  S loutkáři začal spolupracovat jako truhlář v dílnách státního statku (tehdy zřizovatele LD) v r.1953 při výrobě některých dřevěných prvků potřebných v nově budovaném divadle . O rok později začal mezi loutkáře docházet pravidelně a nepřestal, ani když se přestěhoval do Černožic. Odtud pravidelně za jakéhokoliv počasí dojížděl na zkoušky i představení na kole. I když sám vodil loutky jen výjimečně, byl nepostradatelný při výrobě různých rekvizit a dekorací a při všech rekonstrukčních pracích. Jako technik se podílel na všech představeních na LCH i na italském zájezdu. Pro svou nebývalou skromnost a obětavost byl mezi loutkáři velmi oblíben.

Slavoj Lochman  Mezi loutkáře se dostal v r.1953 v době budování stálého sídla loutkového divadla. Zapojil se do manuálních prací a posléze i do vlastní loutkářské činnosti. Protože měl sklon k výtvarné činnosti (později pracoval profesně jako aranžér), staral se především o scénickou výpravu k jednotlivým hrám. Některé dekorace sám vytvářel. V několika inscenacích vodil loutky. Byl účasten při všech chrudimských vystoupeních i při zájezdu do severní Itálie.Staral se o zásobování bufetu sladkostmi a nápoji a podílel se i na všech pozdějších rekonstrukčních a údržbových pracích. Roku 1982 převzal vedení souboru a jako principál ho vedl až do roku 1998. Zasloužil se o dobrý vztah ke zřizovatelům (za něho došlo k jejich změně), ale musel čelit i několika pokusům o omezení, dokonce i o zrušení loutkového divadla. Podařilo se mu udržet a dále rozvíjet přátelské vztahy v loutkářském souboru. Loutkařině zůstal věrný i po předání funkce a dále zajišťoval propagaci představení a obsluhu opony při nich. Mezi loutkáře téměř pravidelně docházel (v posledních létech dojížděl na elektroběžce) skutečně až do konce svého života. Zemřel totiž náhle nedlouho po návratu z divadelní zkoušky.

Marie Melicharová  Věnovala se dlouhá léta ochotnickému divadlu především ve smiřické divadelní jednotě Jirásek. Měla zvučný a tvárný melodický hlas a jako velmi dobrá herečka byla obsazována do mnoha hlavních rolí. V nich se objevovala jako mluvička také v představeních loutkového divadla. V něm působila ve 40. až 60. létech. Ztvárnila tu desítky ženských kladných i záporných rolí, královen, babiček, čarodějnic. Mezi nejúspěšnější patřila Kněžna v Jiráskově Lucerně.

Jaroslav Motyčka    V letech 1948-1985 patřil k nejaktivnějším smiřickým loutkářům. Svým povoláním měl blízko především k technické stránce představení, a to jak při jejich přípravě, tak při vlastním hraní. Vypracoval se na velmi zkušeného vodiče a své dovednosti přenášel i na začátečníky, především na své potomky (syna a vnuka). Nějaký čas vedl dětský loutkářský kroužek. Se svým přítelem Junkem sestrojili několik varietních loutek a virtuózně je ovládal (opička na kruhu, číňan s kuželem aj.). Při některých představeních uplatnil i znalost hry na lesní roh (hrával také v místní dechovce). Se souborem vystoupil 4 x na Loutkářské Chrudimi a s plošnými loutkami (jež pomáhal vytvářet) v Generálské operce hrál i v Itálii. Po celou dobu se podílel na všech budovatelských, rekonstrukčních i zvelebovacích pracích. V nynějším souboru  působí jeho syn, vnuk a dvě pravnučky.

Luděk Munzar  Sice k pravidelným členům souboru nepatřil, ale významnou osobností, jež při loutkovém představení vystoupila, nesporně je. V kronice souboru na stránce 44 její pisatel Jan Pacák napsal: "27. února 1944 byla na programu hra Kašpárek a ježibaba od B. Schweigstilla. O přestávce vypravoval žák Luděk Munzar své vzpomínky na zájezd prof. Skupy se Špejblem a Hurvínkem." Při své besedě ve Smiřicích vzpomínal i na svou účast při představeních Na Lednici.  Někdy v 60. létech zavítal se svou tehdejší manželkou Naďou Musílkovou, profesionální loutkářkou, do nynějšího sídla LD ve vile..

Eduard Nebeský  Povoláním právník pobýval ve Smiřicích v důchodu. V letech 1961 - 1968 se zapojil do činnosti v loutkovém divadle. Jako amatérský malíř (především krajinář) se věnoval scénickému výtvarnictví. Namaloval celou řadu scén buď podle vlastních, či převzatých návrhů, například k Čertovu mlýnu nebo Králi Abecedovi a ke Generálské operce. K propagaci sloužily jeho  technikou akvarelu malované plakáty. Bohužel se zachovaly pouze jejich černobílé fotografie. Protože uměl italsky, podílel se také na přípravě zájezdu do Itálie.

Milan Obst  Do činnosti loutkářů ve Smiřicích se zapojil za okupace, kdy nemohl pokračovat ve studiu. Se svými vrstevníky založili vlastní soubor nazvaný Mladá scéna a s ní na smiřickém loutkovém divadle nacvičil Kvapilovu Princeznu Pampelišku. Účnkoval jako mluvič i v některých dalších hrách. Těžiště jeho divadelnictví však bylo ve velké činohře. Divadlo se mu stalo i životním povoláním, protože vystudoval divadelní vědu a stal se známým a uznávaným divadelním odborníkem.

Jan Pacák Podílel se na smiřickém loutkaření od 30. let a prošel s ním všemi působišti. Typický hlubší hlas ho předurčoval k rolím králů, čarodějů, ale i jiných mužských postav. Zpěvy při hrách doprovázel na harmoniu. Až do roku 1956 pečlivě vedl souborovou kroniku. Jako učitel ze staré školy měl velmi úhledný rukopis a ten se ani v jeho pozdním věku nezměnil. Za zmínku stojí také jeho záliba v entomologii, jejímž výsledkem byla sbírka hmyzu se stovkami exemplářů. Jako jedinému ze smiřických loutkářů se mu dostalo pocty, že se jeho pohřební průvod krátce zastavil před jeho milovaným loutkovým divadlem.

Josef Pikola  Do souboru vstoupil po jeho přestěhování do nynějšího sídla v r. 1953, kdy se podílel na jeho budování především při elektroinstalačních pracích. Od PhMr Jiřího Stříbrného převzal starost o zvukovou stránku představení a přičinil se o zřízení a vybavení samostatného zvukařského pracoviště i pozdější kabiny. Této činnosti se věnoval skoro až do své náhlé smrti v r. 1998. Se souborem se účastnil nejen  představení na domácí scéně, ale i na všech zájezdech. Bohužel na ten nejvýznamnější do Itálie jet nemohl, protože ho tehdejší socialistické úřady nepustily do kapitalistické ciziny (měl bratra v západním Německu). Původním povoláním byl malíř, a tak několikrát dal divadlu nový kabát. 

Vladimír Pospíšil  V loutkovém divadle začal hrát od školních let. Jeho první velkou rolí byl Beránek (živá postava) v maňáskové frašce Mistr Pleticha, s níž se roku 1956 soubor účastnil národní přehlídky v Ústí nad Labem. Propůjčil svůj hlas mnoha mužským hrdinům v domácích i zájezdových představeních, mezi nimi  Písaři Brkoslavovi v Lamkově Králi Abecedovi. V něm se r. 1960 dočkal úspěchu na Loutkářské Chrudimi a na přehlídce mládežnických souborů v Opavě.  Pilně se účastnil zvelebovacích a údržbových prací v divadle a vedl souborovou knihovnu. Svědomitě zapisoval údaje o docházce na zkoušky i představení. Aktivním členem souboru byl až do svého odchodu ze Smiřic v r. 2003.

Marie Pourová  S maňásky hrála již při svém povolání zdravotní sestry v nemocnici. Mezi smiřické loutkáře přišla v r. 1994 a zůstala jim věrná i po přestěhování do Hradce Králové, odkud na zkoušky i na představení dojížděla se svým bratrem Slávkem Pelantem. Její razantní altový hlas ji předurčoval k interpretaci různých ježibab, loupežníků, čertů či  v její poslední roli také draka. Byla "dobrou duší" souboru a významně se zasloužila o dobrou pohodu v něm. Pečlivě vedla záznamy o účasti na zkouškách a o jednotlivých představeních. Její loutkaření však na podzim roku 2010 zastavila tragická nehoda.

Jiří Stříbrný  Povoláním místní lékárník byl věrným přítelem loutek skoro od jejich smiřických počátků až do r. 1980. Sám většinou nehrál (občas vodil), ale staral se o osvětlování a hlavně o hudební a zvukový doprovod představení. Pořídil poměrně bohatou gramotéku a z ní vybíral doprovodnou scénickou hudbu a jí  dodával  představením potřebnou atmosféru. Staral se také o zpočátku skromnou souborovou knihovničku. Měl zálibu v kutilství, a tak z jeho rukou pocházejí ještě dnes používané některé rekvizity. Po Janu Pacákovi převzal na několik let psaní souborové kroniky. V 70.létech nějaký čas vedl dětský loutkářský kroužek.

Jan Suchánek  Do loutkového divadla se dostal jako školák v r. 1951, nejprve při představeních pomáhal, později mu bylo svěřováno vodění. Postupně se vypracoval na znamenitého vodiče loutek. Účastnil se však i technických příprav představení, dekorací, loutek i rekvizit. Aktivně se zapojil do budování stálé scény i do všech pozdějších rekonstrukčních, zvelebovacích či údržbových prací. V novém divadle začal i režírovat. V rámci dálkového režisérského kurzu si jako absolventské představení zvolil velmi výpravnou a scénicky náročnou hru manželů Lamkových Křížem krážem. (Byla to vítězná hra ze soutěže na novou hru, jež byla autory původně zamýšlena jako hra, která by propagovala tehdejší Československo v zahraničí. Její smiřické uvedení bylo vlastně světovou premiérou.) Režisér získal ke spolupráci akademického malíře Jiřího Škopka, podle jehož návrhů byly souborem realizovány desítky loutek a kulis. Hudbu složil a orchestřík při jejím provedení řídil smiřický Milan Jaška. Reálnou postavu Skláře Ondry, kolem něhož se celý děj odvíjel, ztvárnil výborný herec Vladimír Hájek. Inscenace měla obrovský úspěch na tohoroční Loutkářské Chrudimi a byla oceněna jako nejlepší inscenace  v rámci pětiletí k 20. výročí osvobození ministerstvem kultury Jan byl také výborným vodičem maňásků. Čapkovu Kočičku a Pehrova Kuťáska odvodil v desítkách představení převážně zájezdových. Nechyběl na žádném souborovém posezení a k dobré náladě přispíval jako bubeník našeho "šramlu". Byl však také zakladatelem rodinného loutkářského klanu, loutkařině propadla jeho žena, obě jeho děti a také vnoučata. Jeho aktivní loutkaření r. 1998 přerušila zákeřná nemoc. Podílel se také na práci institucí věnujících se organizaci ochotnického loutkářství v okrese či kraji.

Jaroslava Suchánková   Pro práci ve smiřickém souboru byla získána svým manželem Janem v r.1957 a od té doby se bez ní neobešlo skoro žádné představení až do jejího onemocnění r. 1990. Dokázala dát výrazný charakter nejrůznějším ženským postavám , především rázným. Se svým manželem vytvořili sehranou hereckou dvojici pro Kočičku v Čapkově vyprávění. Byla také výbornou zpěvačkou a uplatnila se proto v jedné z hlavních rolí jako Bětuška v Generálské operce. S tou měla úspěch nejen na Loutkářské Chrudimi, ale i v "operních domech" (například modenský byl větší než naše Národní divadlo) při zájezdu v Itálii. Nechyběla při žádné práci, v níž bylo zapotřebí ženské ruky, a také ona přispívala k pohodě v souboru.

Antonín Šimek  Do smiřického souboru se dostal za dramatických okolností na podzim 1938, kdy musel s rodinou opustit Němci zabrané pohraničí a přistěhoval se do Smiřic, kde našel díky místním občanům nové zaměstnání i domov. Do svého nuceného odchodu vedl v Trutnově sokolské loutkové divadlo. Jednu loutku, sokolíka cvičícího na hrazdě, si dokonce stihl vzít s sebou a při varietních přídavcích s ním "cvičil" i ve Smiřicích. Byl loutkářem všestranným, loutky vodil i za ně mluvil, režíroval a sám také hry psal. Zdramatizoval pro loutky třeba Lešetínského kováře či Psohlavce. První z nich ve Smiřicích nacvičil a uvedl. Kromě loutkaření  se věnoval též ochotnické činohře v místní divadelní jednotě Jirásek a  po svém přestěhování také v Hradci Králové. Mluvičské role měla v loutkových představeních i jeho manželka.

Zdeněk Trmal   Aktivním loutkářem byl od svých školních let od r. 1952 až do konce svého života v r. 2010. Také on začínal pomocnými pracemi při představeních i před nimi, ale postupně se vypracoval na výborného vodiče, a to jak marionet, tak maňásků či plošných a jiných spodových loutek. Podle výtvarných návrhů konstruoval dekorace a zejména loutky. Vyřezal desítky figur a figurek pro "plošné" inscenace Krále Abecedy, Generálské operky či Královny Koloběžky, spoluvyrobil improvizované spodové loutky pro Křížem krážem či Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě a   také je umně oživoval. V uvedených inscenacích vystoupil na celostátních přehlídkách v Chrudimi či v Opavě (KA) a s maňásky také v Ústí nad Labem (Mistr Pleticha) či v Praze (Pejsek a Kočička). Jako zručný kovořemeslník i jako (po otci) šikovný zedník nacházel uplatnění při všech budovatelských i pozdějších pracích v divadle. Měl největší podíl na zhotovení přenosných zájezdových jevištních konstrukcí i na úpravách stálého jeviště. Jeho poslední prací byla loutka 3hlavého draka pro hru Kašpárek a drak, její premiéry se bohužel nedožil.

Petr Zahálka  Zasloužil se o vznik loutkového divadla ve Smiřicích  i o jeho nepřetržité působení až do dnešních dnů. V roce 1926 kolem sebe shromáždil skupinku sokolů, kteří měli o loutkaření zájem, a jako principál až do roku 1983 zajišťoval podmínky pro činnost souboru ze strany jeho patronů (postupně TJ Sokol, škola, znovu Sokol, ZV ROH Státního statku, ZK Družba) i úřadů. Získával také nové spolupracovníky, často ze řad svých žáků, a divdlo proto mohlo bez přerušení hrát. Na vlastní divadelní činnosti se podílel jako režisér i jako mluvič, především jako dlouholetý představitel Kašpárka (onehdy ještě jako vousatého chlapíka). Na stálé scéně pak vytvářel podmínky pro mladší režiséry a díky tomu na přelomu 50. a 60.let vznikla řada pozoruhodných inscenací úspěšných i na celostátních přehlídkách. Staral se také o propagaci představení a v 60. a 70. létech organizoval svozy pro děti ze širokého okolí. Dokázal dát dohromady dostatečný počet pracovníků pro všechny manuální práce při budování divadelních podmínek na všech působištích a i za obtížných podmínek si poradit s pořízením potřebného materiálu či peněz. Po Jiřím Stříbrném se ujal psaní souborové kroniky. Kromě vlastní práce v souboru byl činný také v loutkářských organizacích (sokolská župa Podkrkonošská Jiráskova, okresní a krajský sbor pro LD, Skupina amatérských loutkářů). Za svou aktivitu byl oceněn zlatým odznakem Josefa Skupy, titulem zasloužilý pracovník v kultuře a jinými čestnými diplomy.

(Podrobný popis jeho loutkaření je uveden v databázi amatérského divadla)

Vzpomínka a uznání patří i ostatním členům

Výše uvedený přehled zachycuje činnost pouze některých smiřických loutkářů, a to těch, kteří se zapsali do historie souboru mimořádným způsobem. Ocenění a dík zaslouží i všichni ostatní, protože bez nich by snaha těch jmenovaných nenašla uplatnění. A tak, aniž si děláme nárok na stoprocentní úplnost, připomeňme jména alespoň některých z nich. Výběr závisel na úplnosti zápisů v kronice a je ovlivněn tím, že se zápisy z let 1982-1990 nedochovaly. Jména u některých žen jsou uváděna rodná. Do jednotlivých období jsou jednotlivci řazeni podle první zmínky o nich.

Éra působení v sále u Andrejsků:í M. Hemelíková (pokladní), M. Hermochová, Anežka Nováková (oblečky), Ot. Horáková, Jiř. Jirousková, Lib. Krejčová, L. Patáková (mluvičky), Al. Žabská (plakáty),  Fr. Ceral, Lad. Černý, V. Hájek, H. Hanuš, St. Havel, Jindřich Krejčí, Adolf a Karel Novákové, M. Obst, Fr. Sláma (mluviči), F. Cihlo, K.Doležal, Boh. Gryc, K. Kadaník, ing. Kolařík, R. Malík, Jar. Špryňar, O. Tlustý, F. Voženílek (vodiči), V. Kavka (vodič a konstruktér loutek - slona, draka), O. Ježek, J. Kmínek, K. Zemek (techn. práce), Jan Černý (pořadatel), V. Černý (pokladník).

Éra působení Na Lednici:  Boh. Pádr st. (malba dekorací), J. Mařanová r. Nováková, J. Sladká r. Řízková, M. Pácalt, Zd. Marek , Marie Melicharová (mluviči), J.Vondráček (vodič), Jos. Šulc (harmonium), St. Hofmeister (pokladník), tehdejší sokolský dorost: L. Pádrová r. Čeňková, E. Koldertová r. Duchoňová (mluvičky), J. Čeněk, D. Hájková r. Joštová, Zd. Kudrová, M. a J. Slezákovy, B. Pádr ml., Zd. Volák (vodiči), M. Tuzar (tech.pomocník, pozd. vodič). 

Počátky ve stálém divadle ve vile: Zd. Burešová r. Kadaníková, M. Finková r. Jarošová, I. Lněničková r. Motyčková, Al. Malá, E. Kostelníková r. Munzarová, M. Langrová (mluvičky), J. Brentner, B. Jírek, J. Lášek, F. Mach, L. Žižka  (mluviči), El. Duhová, P. Ducháček, M. Fumfera, J. Pokorný, M. Poláček, J. a K. Šípové, J. Vaněk, Lad. Žampa (vodiči a techn. práce), O.Hnik (inspice),  T. Kundert,  J. Svatoň (osvětlovači),  B. Dorotíková, M. Motyčková, D. Tykalová (oblečky loutek), Fr. Tykal (konstrukce jevišt. osvětlení). 

70. - 80. léta:                                                                                                                                                                                     

M. Seidlová r. Burešová (mluvička, vedoucí dět. kroužku), M. Bartošková, I. Heroutová, H. Suchánková r. Novotná,  E. Škorpilová r. Pleštilová, J. Škvorová r. Suchánková (mluvičky), V. Dlabalová r. Lášková (autorka dramaturgických úprav a pís. textů, herečka), S. Domin, O. Hnik ml., M. Janhuba, Fr. Kordač, Boh. Křížala, B. Lukášek, M. Pikolová, P. Suchánek (vodiči), J. Černilovský (inspice a technik), M. Bureš, J. Fabián, St. Kylar (vodiči a technici), E. Faltýnek (osvětlovač),  V. Šustové (hudební spolupráce), E. Zemková (obsluha bufetu).

Od let 90.:   K. Malý, L. Beranová, V. Klůzová (mluviči), J. Činčera, J. Jágr, T. Motyčka, M. Štrégl (vodiči), T. Kloučková, L. a T. Koldertové, M. Skala, V. a A. Škvorovi, L. Štěpánová, D. Zemková, M. Zahálka (dětský kroužek)

Mnohé z těch, na něž se v našem přehledu nedostalo, si připomínáme alespoň na fotografiích v albu. Jsou na nich někdejší dívky a chlapci, kteří v divadle pomáhali ve svých školních létech, ať už jako zpěvačky, šatnářky, uvaděčky, či jako vodiči nebo asistenti při přestavbách scén či zařizování různých prací.